Archiv pro rubriku: Nezařazené

HOD – NOTA

„Do ComAp vybíráme své příští kolegy primárně podle hodnot.“ říká Libor Mertl. Firmu se společníky buduje už 25 let a ve svém oboru jsou světovou špičkou. Upřímnost a Otevřenost jsou v kořenech, ze kterých Libor svou firmu postavil do dnešního nadnárodního rozměru.

S Liborem Mertlem si budou majitelé nejrychleji se rozvíjejících středních firem povídat příští týden u kulatých stolů konference BusinessCon v Hradci nad Moravicí.

Ti, kdo do středního rozměru teprve rostou přijedou své hodnoty diskutovat 21.10.2016 do nového Jičína na konferenci Míši Holišové hodnotahodnoty.

Mezi noty, s nimiž se dobře hází mně patří primárně Svoboda a Laskavost…

Podle jakých „Not“ hrajete Vy?

7 SYNŮ – PŘÍBĚH KONFERENCE BUSINESSCON

7 synů

Příběh pro konferenci BusinessCon 2015

Kde je Táta?

Tuhle naprosto zásadní otázku položil ten Nejmladší, který tátu nikdy neviděl.  Byla to jeho první tři souvisle spojená slova.

Všem šesti bratrům to vyrazilo dech. I mámě. Jak to, že se takhle víc než 2 roky nikdo nezeptal?

Tolik času už uplynulo od doby, kdy táta naposled zazpíval svou píseň Návratu…

Píseň, která vždy všem lovcům kmene zabezpečovala náklonnost dobrých duchů. Zvyšovala i šanci na dobrý zásah, ale především bezpečný návrat.

Táta – kmenový král, lovit nemusel, mohl si kohokoli poslat. Přesto zpíval svou píseň Návratu poctivě – celou noc. Nikdo se příliš nevyspal, důležitosti jeho výpravy i zpěvu ale všichni rozuměli. Přesto – kouzlo písně před 2 lety na králův návrat tentokrát nestačilo…

V chýši se živě diskutovalo a Nejstarší povídá: “Kluci, je jasné, že se sebereme a vyrazíme tátu hledat. Mně teď ale ze všeho nejvíc zajímá, jak se bude tahle naše výprava jmenovat? ”

“Najdeme ho!!!” A mámě zbyly jen oči pro pláč. Nebyla síla, která by těch sedm „mužů“ zastavila.

Stmívalo se a oni se chopili bubnů. Zpívali svou píseň Návratu, jak nejlépe to dokázali. Postupně upadali v hloubi noci do spánku a nad ránem usnul i Nejstarší. Každý ve svém limitu – udělali, co mohli.

Krátce po úsvitu pobrali své oštěpy a vyrazili. Měsíce postupovali savanou, byli odkázáni jeden na druhého, učili se od sebe a věděli, že bez vzájemné pomoci těžko dosáhnou cíle. S touto zkušeností dozrávali v muže…

„ Najdeme ho!“

Během dlouhého putování poznali, jak důležitá byla volba jména výpravy. Bez něj by už dávno sešli z cesty, odlákáni událostmi, které výpravu provázely….“Najdeme ho!“ – to pomáhalo udržel si záměr a směr….Věděli, že pokud tátu nenajdou, už nikdy svou mámu ani rodnou vesnici neuvidí.

Jednoho krásného odpoledne upoutala pozornost sedmi velká hromada kostí, ležící na mýtince za blízkými křovisky. Nemohla patřit jedinému zvířeti. Těch kostí bylo příliš mnoho, vklíněných do sebe skrz sebe… Velká lví lebka dávala tušit, co se tu stalo…

A pak přišel další objev … oštěp.

Tátův oštěp! Všichni zkameněli, nastalo ticho.

Jejich představy se téměř zhmotňovaly ve vzduchu…

Uviděli tátu, jak vychází z křovisek a ocitá se lvovi přímo v zádech. Ke své smůle po větru.

Pak už šlo vše rychle…Táta i lev udělali chybu a nešlo to zastavit.

Ticho představ přerušil nejmenší: “Jak tátu oživíme?”

S otazníky v očích se na něj obrátili: „To nejde!”

Co však dělat dál nevěděli…

Cíle výpravy „Najdeme ho!“ bylo přece dosaženo! Nejmladší zavřel oči, začal si představovat.

„Tady jako vůdce končím.” Řekl najednou Nejstarší, a jak tak smutně a nerozhodně stál nad tou hromadou, začaly se jeho ruce samovolně zvedat, třást a vztahovat ke kostem před ním. Z jeho prstů vycházela síla, která začala kosti třídit na dvě hromady – napravo lidské, nalevo lví.

A to už stejný třas pojal ruce dalšího z bratrů. Síla z nich vyšlá obalila kosti šlachovinou…

Třetí z bratrů přidal svýma třesoucíma se rukama svaly, čtvrtý kluk tuk, pátý krev, šestý kůži.

A když se k postavám natáhly ruce nejmladšího, ozval se dvojí nádech, oči se otevřely a vše se dalo náhle do pohybu …kouzlem přivedeno k životu.

Lev se otáčí, skáče, sviští vzduchem…Táta bez kopí se schoulí a podkutálí se pod lvem v jeho skoku…Nejstarší syn neváhá a vší silou vráží tátovo kopí do lvího hrdla…pích, bum, chrr, bléé…chyba byla napravena.

Všichni na sebe hledí. Nikdo vlasně nechápe, co se tu stalo. Čas chvilku stojí, než se táta usměje. A pak už jen radost, válení, objímání, pusinkování – to chlapi můžou!

Toho Nejmladšího táta ještě neviděl…a tak je tu další válení, objímaní, pusinkování… spousta radosti.

Je čas jít domů. Tuhle výpravu už vedle starý král.

Není důležité, jak dlouho šli domů. Důležité je velké sedmimocné kouzlo, které zůstalo a ve chvíli slavného návratu změnilo maminku z utrápené stařeny v mladici. Důležitá byla i oslava, do které dali všichni všechny své síly a trvala sedm dní…V té vesnici se totiž vždycky uměli radovat a zpívat si. A co vy? Radujete se a zpíváte si často? Najdete společný důvod? Skutečný důvod?

Zdá se, že by tu náš příběh mohl končit. Vyslechněte ale ještě poslední dějství. V něm král zmizel na dva dny do lesa pro totemové dřevo. Pak seděl před chýší a opracovával své královské kouzlo. Usmíval se při představě, jak jej předá svému nástupci –  příštímu králi. Věděl dobře komu. V tom měl naprosto jasno.

A Vy?

Příběh o Strategii, Inovaci, Vztazích a Nástupnictí zpracoval a živě vyprávěl pro konferenci BusinessCon

Martin Hak

Do textu přepsal

Jan Slavíček

Vědomý prostor

Z prázdného Prostoru nemůže nic samo vznikat. /Prozkoumejte tohle běžné přesvědčení – zkuste pohledem do očí blízkého člověka/

Leda by Prostor měl podobně jako my sami své vlastní vědomí. /Čeho je v Prostoru nejvíce? Co o Prostoru víte? Co ví o prostoru a Vědomí Věda?/

Ze samotného Vědomí nemůže nic samo vznikat. /Proč? Za jakých okolností by to bylo možné?/

A co spojení nekonečného Vědomí s nekonečným potenciálem Prostoru?

Najděte to spojení uvnitř sebe a zažijte krásu údivu nad svou vlastní podstatou.

Neskončete u toho, najděte praktické aplikace takového spojení. /Na tuhle práci je rozum jedním z velmi dobrých nástrojů/

Pokud stále tápete zkuste jít chvíli po cestičce z drobečků co sype Nassim Haramein.

 

“Hic sunt leones”

Mapy kdysi nabízely hranice střežené lvy. Ačkoli by se mohlo zdát, že na dnešních mapách bílá místa již nenajdeme, není tomu tak ani vzdáleně.

Své mapy jsme rozšířili až po okraj viditelného vesmíru vnějšího i vnitřního. Každý vědní obor kreslí své vlastní mapy, se kterými se “obyčejný člověk” ve svém životě běžně nesetká a to i kdyby je měl přímo před očima – neporozumí jim.

Naše nová bílá místa na mapách nehlídají lvi. Je tam síla nepoměrně tvrdší:

“Ratio hic est”.

Rozum nám nenechá překročit hranice, které vedou za možnosti jeho uchopení, bez bolesti. Nechat své okraje map zkoumat emocemi, intuicí či dokonce duší? To by nebylo příliš rozumné…

Chceme-li dnes rozvíjet svou intuici, nebo najít kontakt se svou emoční stránkou, nebudeme to mít v běžném školském systému ani v životě příliš snadné. Rozum určil hranice a bedlivě je střeží.

Kdy jste naposled prozkoumali bílá místa na svých vlastních mapách?

Říkat ANO

Hanka Ondrušková měla nedávno aulu VŠE nacpanou k prasknutí /sám jsem postával na schodech v rohu/. Většina přítomných zavítala po 19 hodině večerní na téma “Naučte se říkat NE”. Skvělé vystoupení Hanky, které hraničilo s žánrem činohry, nelze hodnotit jinak než zdviženým palcem. I v HUBu, kde jsem zčásti pracovně doma, se tématu “Jak říkat NE” věnují lektoři poměrně často.

Zdá se, že nám neschopnost odmítnout zásahy okolí do našeho programu dělá skutečné starosti a otevírá cestu stresu do našich životů.

Vydáme-li se na cestu pátrání po příčině, narazíme hlouběji v minulosti na naši výchovu.  V pojetí Reichovy typologie zranění se vynoří obraz Masochisty nebo, potřebujete-li to změkčit, Vytrvalce, který vydrží vše. Souvisí to s mírou kontroly, které se nám od rodičů během dětství dostávalo. Pokud jí bylo příliš, pak je říkání NE opravdu dosti složité. Vezmeme-li v potaz, že generace rodičů současně dospívajících mladých lidí prožila své vlastní dětství v režimu významně na kontrolu všeho zaměřeném, pak bude touha naučit se říkat NE snadno pochopitelná.

Ještě hlouběji pod výchovou pak narazíme na osobnost, která také zásadně předurčí, komu z nás půjde NE z pusy opravdu nesnadno.

Uzavřeni do osobního příběhu bojujeme se svým říkáním ANO, protože ho necítíme jako vlastní. Už si pak vůbec neuvědomíme, že v ANO se ukrývá mnohem více příležitostí než v NE. To vám ostatně řekne každý začátečník Improvizace.

Žít svůj životní příběh bez říkání ANO bude obzvláště obtížné. Představte si Santiaga, jak na návrh Melchizedecha říká NE, a příběh Alchymisty tím končí ještě dříve, než stačil začít. Pokud to máte složité rádi, učte se říkat NE…Jestliže raději kráčíte po dobrodružné cestě svého osobního příběhu, učte se říkat VĚDOMÉ ANO.

A jen tak na okraj, ať už s ANO nebo NE, nezapomeňme SE :O))